Rozdýchejte svůj strach

Ať jste kdekoliv v nemocnici, před dveřmi JIP, u inkubátoru s vaším dítětem, v čekárně, obraťte svůj pohled do sebe. Soustřeďte se na jediné, co je stále s vámi, na vašeho věrného společníka – na svůj dech ve vaší hrudi. Zhluboka se nadechněte a vydechněte. Soustřeďte se na dech a pomalu ho dostávejte pod svou kontrolu. Cítíte, jak se zklidňuje. Cítíte, jak se stává pravidelný. Cítíte, jak se vám vrací pocit klidu a spolu s nádechem a výdechem navazujete někde v hloubi duše spojení s vůlí k životu.

Dech je brána k biologické podstatě. Když budete mít čas, můžete u sebe nalézt místo, kde máte svoji jiskru života.

• Pohodlně se usaďte s rovnými zády, abyste zajistila volný prostor pro proud vzduchu, který proniká nosními dírkami do krku, pak do průdušek a nakonec až dolů do plic, než se vydá na cestu zpět.

• Soustřeďte se a dvakrát se zhluboka pomalu nadechněte – relaxace začíná.
• V hrudi a ramenou se vám rozhostí příjemný pocit uvolnění a lehkosti. Když budete toto cvičení opakovat, naučíte se vést dech svou pozorností a zaměřit svou pozornost do dechu. Přichází uvolnění. Vaše mysl je jako list plující po hladině, který se houpe nahoru a dolů, jak se pod ním hýbou vlny.

Monitory

Monitory nám pomáhají sledovat základní životní funkce. Barvičky na nich nejsou sjednocené, používají se jen k rychlejší orientaci. Monitory nejčastěji sledují toto:

• Počet dechů a jejich hloubku. Upozorňují na apnoi (bezdeší). Norma je 40 – 60 dechů za minutu. Měří se stejně jako tep srdeční přes elektrody na těle či končetinách.
• Počet srdečních stahů. Normálně je to 120 až 140 úderů za minutu.
• Sycení krve kyslíkem (nebo též saturace hemoglobinu kyslíkem). Hodnoty se udávají v procentech, kdy 100 % je maximum. Není ale vždy žádoucí dosahovat 100% saturace, normy se liší i dle pracoviště nebo stáří dítěte. Snímá se červeným světýlkem umístěným nejčastěji na zápěstí nebo nártu dítěte.

Co mohu udělat já

• Přijměte fakt, že na současném stavu nenesete žádnou vinu.
• Hovořte o svých pocitech, neuzavírejte své emoce uvnitř sebe.
• Upozorněte své okolí na to, že napětí a stres ve vás vyvolává vlny agrese, která se projevuje
  právě třeba obviňováním sebe
  či kohokoliv jiného. Vy však právě
  v tu chvíli nebojujete a neobviňujete
  právě je, i když to tak může vypadat,
  ale zlý osud, který mění vaše sny
  a plány.
• Máte-li v sobě nějaké rány
  z minulosti, které se nyní vynořily,
  najděte pomoc psychologa. Tyto
  znovuzrozené události jsou
  jako těžké obruče, které svazují
  vaše tělo a touhu se s osudem
  poprat. Je třeba je sejmout, je
  třeba najít vysvětlení, pochopení
  či odpuštění.

Co mohou udělat prarodiče

Strach a obavy se přenášejí z matky na dítě. Milí prarodiče, uklidněte tedy sebe, staňte se oporou a konejte. Nabídněte pomoc s vařením... V době, kdy vaše dcera bude v nemocnici, bude kojit. Nabídněte pomoc s péčí o domácnost, o miminko atd. Buďte připraveni naslouchat, ale nedělejte žádná rozhodnutí za svoje již dospělé děti.

 

Tip pro babičky:

• Upleťte svému vnoučeti
  první čepičku či ponožky,
  tak mu můžete v této době
  nejvíce pomoci.

Korigovaný věk do šesti měsíců

• Začíná používat slabiky, ba, da...
• Používá žvatlání k upoutání pozornosti.
• Směje se nahlas.
• Otočí se za zvukem.
• Umí jíst kašovitou stravu.

 

 

Vývoj hry:

• Přendá hračku z ruky
  do ruky.
• Vše dává do úst a kouše.
• Hraje si s nohama.

 

 

Varovné známky

špatného vývoje:

• V sedu má kulatá záda.
• Nezdvihne hlavičku.
• Špatně kontroluje pohybu
  hlavy.
• Nenatáhne ručičky dopředu.
• Při postavení má ztuhlé nohy.

Přichází sebelítost

Přichází sebelítost a spolu s ní pocit osamocení. Často v ordinaci slýchám větu: „Jsem na všechno sama, okolí to vůbec nedochází a já nemám sílu jim to vysvětlovat, a tak jsem v té hrůze a bezmoci uvízlá bez pomoci.“ Manžel zabezpečuje chod domácnosti, chodí do práce a ani netuší, že by měl být ženě nablízku, netuší, že ho žena potřebuje. Ona totiž vysílá signály, že vše zvládá. Ze vztahu se začíná pomalu vytrácet porozumění. Pocit samoty, sebelítost, strach stupňují úzkost, která již sedí přímo v našem srdci, jako byste jí byla plná. Ještě chvíli a to napětí nevydržíte.

 

Stačí sebemenší zmínka, nedorozumění, záminka a papiňák napětí v ženě praská. Přichází agrese. Hádky, křik, pláč, nepochopení. Muž, který se také s celou situací potýká, také se s ní musí nějak vyrovnat, je najednou vystaven přímému útoku ze strany partnerky, je obviňován, je mu vyčítáno. Agrese v chování často vyvolává stejnou odezvu, též agresi. Napětí se uvolňuje, ale po bouřce nepřichází slunce.

Příběh

Strávila jsem se synem svou první hodinu a pak se musela vrátit na JIP, kde jsem ležela. Druhý den jsem v dohodnutý čas šla zase za synem. Třikrát dezinfekce rukou a pak pokaždé, když jsem sáhla na něco mimo inkubátor. Měřím teplotu, přebaluji… Sestra hlásí aktuální váhu a počet pauz a bradykardií. A pak se zeptá: „Chcete si ho pochovat?“ Chápete? Já si mohu pochovat své dítě!!! Neváhám. Usedám do křesla, které je pro tyhle účely určené, rozepínám košili, sestra opatrně a přece s velkou jistotou vyndává syna z inkubátoru a pokládá mi ho na hrudník. Upravuje všechny hadičky a čidla, balí nás do deky. Takhle sedím tři hodiny a můj syn spí.

Je to neskutečné. Na prsou mi leží něco tak drobného, tak chatrného a přitom tak příjemně hřejivého… Bojím se pohnout, abych nezměnila polohu syna a nezpůsobila problémy. Nemohu mu dát pusu na čelo, nemohu ho pohladit, ale držím ho. Držím ho! Ozve se zvuk alarmu. Sestra je ihned u mne, odhazuje deku a masíruje synovi hrudník a říká: „Dýchej, dýchej…“  Slyší ji? Zažila jsem první zástavu a ani se nepohnula. Alarm přestal houkat, sestra nás zase zabalila a řekla: „Je to dobré.“ Usmála se a odešla. Tohle budu zažívat denně nesčetněkrát.

Zvyknete si. Zvyknete si na fakt, že vašemu dítěti přestane bít srdce. Zvyknete si na ten divný klid a koncentraci, kterou musíte udržet. Zvyknete si na fakt, že stát se může cokoliv.