Rozdýchejte svůj strach

Ať jste kdekoliv v nemocnici, před dveřmi JIP, u inkubátoru s vaším dítětem, v čekárně, obraťte svůj pohled do sebe. Soustřeďte se na jediné, co je stále s vámi, na vašeho věrného společníka – na svůj dech ve vaší hrudi. Zhluboka se nadechněte a vydechněte. Soustřeďte se na dech a pomalu ho dostávejte pod svou kontrolu. Cítíte, jak se zklidňuje. Cítíte, jak se stává pravidelný. Cítíte, jak se vám vrací pocit klidu a spolu s nádechem a výdechem navazujete někde v hloubi duše spojení s vůlí k životu.

Dech je brána k biologické podstatě. Když budete mít čas, můžete u sebe nalézt místo, kde máte svoji jiskru života.

• Pohodlně se usaďte s rovnými zády, abyste zajistila volný prostor pro proud vzduchu, který proniká nosními dírkami do krku, pak do průdušek a nakonec až dolů do plic, než se vydá na cestu zpět.

• Soustřeďte se a dvakrát se zhluboka pomalu nadechněte – relaxace začíná.
• V hrudi a ramenou se vám rozhostí příjemný pocit uvolnění a lehkosti. Když budete toto cvičení opakovat, naučíte se vést dech svou pozorností a zaměřit svou pozornost do dechu. Přichází uvolnění. Vaše mysl je jako list plující po hladině, který se houpe nahoru a dolů, jak se pod ním hýbou vlny.

Monitory

Monitory nám pomáhají sledovat základní životní funkce. Barvičky na nich nejsou sjednocené, používají se jen k rychlejší orientaci. Monitory nejčastěji sledují toto:

• Počet dechů a jejich hloubku. Upozorňují na apnoi (bezdeší). Norma je 40 – 60 dechů za minutu. Měří se stejně jako tep srdeční přes elektrody na těle či končetinách.
• Počet srdečních stahů. Normálně je to 120 až 140 úderů za minutu.
• Sycení krve kyslíkem (nebo též saturace hemoglobinu kyslíkem). Hodnoty se udávají v procentech, kdy 100 % je maximum. Není ale vždy žádoucí dosahovat 100% saturace, normy se liší i dle pracoviště nebo stáří dítěte. Snímá se červeným světýlkem umístěným nejčastěji na zápěstí nebo nártu dítěte.

Co mohu udělat já

• Přijměte fakt, že na současném stavu nenesete žádnou vinu.
• Hovořte o svých pocitech, neuzavírejte své emoce uvnitř sebe.
• Upozorněte své okolí na to, že napětí a stres ve vás vyvolává vlny agrese, která se projevuje
  právě třeba obviňováním sebe
  či kohokoliv jiného. Vy však právě
  v tu chvíli nebojujete a neobviňujete
  právě je, i když to tak může vypadat,
  ale zlý osud, který mění vaše sny
  a plány.
• Máte-li v sobě nějaké rány
  z minulosti, které se nyní vynořily,
  najděte pomoc psychologa. Tyto
  znovuzrozené události jsou
  jako těžké obruče, které svazují
  vaše tělo a touhu se s osudem
  poprat. Je třeba je sejmout, je
  třeba najít vysvětlení, pochopení
  či odpuštění.

Korigovaný věk do šesti měsíců

• Začíná používat slabiky, ba, da...
• Používá žvatlání k upoutání pozornosti.
• Směje se nahlas.
• Otočí se za zvukem.
• Umí jíst kašovitou stravu.

Vývoj hry:

• Přendá hračku z ruky
  do ruky.
• Vše dává do úst a kouše.
• Hraje si s nohama.

Varovné známky

špatného vývoje:

• V sedu má kulatá záda.
• Nezdvihne hlavičku.
• Špatně kontroluje pohybu
  hlavy.
• Nenatáhne ručičky dopředu.
• Při postavení má ztuhlé nohy.

Příběh

Strávila jsem se synem svou první hodinu a pak se musela vrátit na JIP, kde jsem ležela. Druhý den jsem v dohodnutý čas šla zase za synem. Třikrát dezinfekce rukou a pak pokaždé, když jsem sáhla na něco mimo inkubátor. Měřím teplotu, přebaluji… Sestra hlásí aktuální váhu a počet pauz a bradykardií. A pak se zeptá: „Chcete si ho pochovat?“ Chápete? Já si mohu pochovat své dítě!!! Neváhám. Usedám do křesla, které je pro tyhle účely určené, rozepínám košili, sestra opatrně a přece s velkou jistotou vyndává syna z inkubátoru a pokládá mi ho na hrudník. Upravuje všechny hadičky a čidla, balí nás do deky. Takhle sedím tři hodiny a můj syn spí.

Je to neskutečné. Na prsou mi leží něco tak drobného, tak chatrného a přitom tak příjemně hřejivého… Bojím se pohnout, abych nezměnila polohu syna a nezpůsobila problémy. Nemohu mu dát pusu na čelo, nemohu ho pohladit, ale držím ho. Držím ho! Ozve se zvuk alarmu. Sestra je ihned u mne, odhazuje deku a masíruje synovi hrudník a říká: „Dýchej, dýchej…“  Slyší ji? Zažila jsem první zástavu a ani se nepohnula. Alarm přestal houkat, sestra nás zase zabalila a řekla: „Je to dobré.“ Usmála se a odešla. Tohle budu zažívat denně nesčetněkrát.

Zvyknete si. Zvyknete si na fakt, že vašemu dítěti přestane bít srdce. Zvyknete si na ten divný klid a koncentraci, kterou musíte udržet. Zvyknete si na fakt, že stát se může cokoliv.